Fašizace společnosti pokračuje
Únor 2011 se nese ve znamení zvýšené antikomunistické hysterie, v přesvědčení, že si pravice může dovolit opravdu cokoli, servíruje obyvatelům ČR zákon o protikomunistickém odboji a pokračuje tak v již ničím neskrývané mstě.
Začněme pohledem na záměr odebrat část důchodu bývalým komunistickým funkcionářům. Jednoduchými výpočty zjistíme, že se jedná v drtivé většině o ročníky narození 1935 – 1949. Sotva tedy může jít o ty, kteří mají na svědomí vedení politických bojů v období po roce 1948. Naopak, jde o lidi, kteří obětovali podstatnou část svého života práci pro společnost. Je možné diskutovat o poměru mezi kariéristy a těmi, kteří upřímně věřili v životnost socialistického státu bez toho, že by komukoli ublížili. Dle mého názoru byla logicky většina těch druhých, jakkoli ti první zde byli zákonitě také. Ti však po listopadu 1989 promptně odložili svoje legitimace a stačili se zajistit pro stáří jinak. Na druhé straně ti slušnější, povětšinou dezorientovaní a méně schopní postarat se sobecky po kapitalisticku o sebe, byli rádi, když se ve zdraví dočkali důchodu. Často ne moc velkého v souladu s tím, jaké práce jim byly nabídnuty.
Těmto lidem byla sebrána jejich víra a ideály, to je však panu Nečasovi a Kalouskovi málo, takže připravují kroky, které je budou zahánět na sociální dno. A to ve chvíli, kdy jsou staří, bezbranní… Lze to nazvat jinak než podlostí, zákeřností a hnusem?!
Takto získané peníze mají připadnout účastníkům třetího odboje. Co je to ale odboj? Poslouchání Svobodné Evropy a podepsání Charty? Sotva. Předkladatelé zákona hledají odbojáře mezi provozovateli významnější odbojové činnosti. Čímž jsou de facto, logicky a jednoduše přiznávány aktivity, které tito odbojáři vždy „hrdinně“ popírali. Opět by se dalo diskutovat o tom, zda lži tehdy pronášené (a dnes tudíž přiznané), jsou omluvené tím, že dotyčný chránil sám sebe před možnou ztrátou zaměstnání či jinými reálnými perzekucemi, které odpůrcům socialistického státu hrozily. Polemizovat nebudu a připustím, že ano. Lež je v takovémto případě možné pochopit, prominout, omluvit. Nicméně, i tak zůstává lží a není pro mne pochopitelné, když dotyční vystupují se slogany o pravdě, která má vítězit nad lží a nenávistí.
Zákon o třetím odboji tak činí ze lží a vražd během dlouhého období jedné skupiny ctnosti, zatímco jiné skupině lidí podsouvá obludné zločiny opakovaným násobením a umocňováním počtu mrtvých a vězněných v nepříliš dlouho trvajícím čase politického mocenského střetu. Divit se tomu ale nelze, neb je snad až příliš krásně a jasně vidět, oč vlastně komu jde.
Budiž. Konstatováním, že revanš se stoupencům kapitalismu podařil, problematický dějinný akt ale nekončí. Vskutku velké obavy ve mne vzbuzují reakce většiny veřejnosti, která stojí na straně vítězů. Jsou, bohužel, fašizoidní až fašistické. Nějaká diskuse? Právo na obhajobu? Otázky etiky jednání s poraženými politickými odpůrci? Ale kdeže! Mladí lidé, kteří si již jen velmi matně mohou pamatovat život v socialistickém režimu, zvedají fangle a tleskají vstoje těm, kteří se hlásí k tomu, že dějiny zbaví navždy vlivu levice. Způsobem hloupým a primitivním. Opravdu tohle chce většina českého národa?
Ano, chce. Ale proč vlastně? Je vůbec možné nalézt uspokojivou sociologickou odpověď?
Prakticky se stále více naplňují ty nejhorší prognózy možného dalšího vývoje. Všeobecná hluboká společenská krize je již tak silná, že společnost ztrácí své přirozené sebeozdravné síly, v lidech se rodí silná frustrace. Zatímco ti slabší jsou zaháněni stále více do kouta bezmocnosti, silnější se domnívají, že příčinou krize jsou právě ti slabší. Je to opravdu v mnohém situace velmi podobná období nástupu nacismu. Snad jen s tím rozdílem, že tentokrát za všechno spolu s komunisty mohou Romové a zahraniční přivandrovalci. Je to jedna z historických univerzálních zákonitostí – najít si vždy nějaké viníky společenských problémů. Mám tudíž stále více strach z budoucnosti.