Jak se bránit
Dovoluji si umístit na svoje stránky dle mého soudu dobře napsaný článek pana Lukáše Kollarčíka (v neupravované a nekrácené podobě tak, jak jej zveřejnil na stránkách Svazu mladých komunistů Československa (www.komsomol.cz). I když nemusíte se vším, co je na těchto stránkách napsáno, souhlasit, doporučuji jejich sledování.
Končící rok 2010 snesl na hlavy a bedra vykořisťované a zbídačované většiny české společnosti ohromnou tíhu dalších ekonomických, sociálních a jiných problémů, které zaujaly v žebříčku jednadvacetileté kapitalistické devastace a destrukce materiálních hodnot i morálky společnosti nejvyšších příčky. Parlamentní volby hrály v procesu odbourávání výdobytků z dob reálného socialismu, které se u nás nepravdivě nazývají tzv. sociálním státem, jen dílčí roli. Vítězství buržoazní pravice, která v kontextu hosporářské a sociální krize kapitalismu povážlivě hnědne, pouze poněkud urychlilo zmíněný proces destrukce základních lidských práv a možností, které většině společnosti vybojovaly minulé generace. Domnívá-li se někdo, že by volební vítězství sociální demokracie vedlo ke změně celoevropského kurzu, jenž obchází Evropou jako kontrarevoluční strašidlo více než dvacet let, nezná charakter současného sociálně demokratického hnutí a podstatu měšťácké demokracie v epoše globálního imperialismu.
Za současných objektivních podmínek i subjektivních okolností komunistického a dělnického hnutí, je i malý taktický cíl v podobě obnovy tzv. sociálního státu nerealizovatelný. Finanční oligarchie a monopoly jednoduše nemají důvod ustupovat požadavkům politických zástupců dělníků a zeměstnanců, protože neexistuje, jako po první či druhé světové válce hrozba proletářské revoluce, jelikož není přítomen příklad reálného socialismu jako v 70. a 80. letech 20. století a protože je celoevropské komunistické a dělnické hnutí v rozvalinách. Stačí se podívat na konkrétní příklady. Všechny ve volbách vítězné evropské buržoazní levicové strany nedávné doby (SMER, PASOK, PSOE) či strany reformistické (AKEL, Strana komunistů republiky Moldávie), přestože řada z nich proklamovala záměr budovat či obnovit tzv. sociální stát a i když ho alespoň určitá část z nich myslela upřímně, nedokázaly ze svých slibů a záměrů zhmotnit nic víc než popsaný papír. A za nimi se belhaly masy obelhaných dělníků, zaměstnanců a důchodců. Příčiny těchto procesů jsou mnohé. Sociální demokracie už dávno není stranou maloburžoazie či středně velké národní buržoazie, ale stranou velkokapitálu EU. Její sponzoři přirozeně nemají zájem věnovat část svých zisků na zlepšení sociálního postavení a práv většiny společnosti, na zmírnění třídního boje a udržení sociálního smíru, jak to činily před pádem reálně socialistického tábora. Necítí vnitřní ani vnější ohrožení, třídní boj téměř nikdo neorganizuje, ba četné reformistické síly ho ani neuznávají. Mnozí naivní, dezorientovaní a idealističtí řadoví členové sociálně demokratických a reformistických stran proto prosazují něco, co skončilo na bodácích zrady chruščovovského revizionismu a na bankovních kontech gorbačovovských likvidátorů.
Vraťme se ale zpět, k výsledkům voleb do PS PČR. Jak jsem se zmínil, letošní voličský rezultát nemohl změnit dlouholetou tendenci, mohl ji pouze zpomalit či urychlit. Stalo se to druhé a „plody“ těchto pozdně jarních plodin začaly pracující třídy a zaměstnanci sklízet záhy. A bude hůř. Opozice, ať už z řad buržoazní levice či hlavně KSČM, ztratila především velkou část možností vyplývajících z důležitosti parlamentní tribuny jako takové. To, že ji po dobu jednadvaceti let využívá naprosto nedostatečně, minimálně, pouze v projevech hrstky poslanců, je druhá, velmi podstatná věc. KSČM také nevyužívá poslanecké imunity, což také úzce souvisí se zmíněnou parlamentní tribunou. Úkol za ni pak často musí plnit komsomolci, ničím a nikým nechráněni, vydaní všanc měšťáckému státu a jeho institucím.
Situace a perspektivy většiny národa jsou tedy velmi špatné, nikoliv však beznadějné. Už jenom z toho důvodu, že je třeba začít konat, zažehnout po více než dvaceti letech plamen dělnického, komunistického hnutí, práce s dělníky a pro dělníky, mimoparlamentní činnost, revoltu, občanskou neposlušnost. Jinak se bránit v současné situaci nemůžeme! Boj nekončí ani nezačíná vhozením lístku do volební urny. Volební výsledek je jen dílčím a relativním ukazatelem úspěšnosti komunistické strany v buržoazní demokracii. Jediným řešením pro dělníky, zaměstnance a jejich stranu je, slovy německého sociálního demokrata 19. století Wilhelma Liebknechta, kterého často citoval V. I. Lenin, studieren, propagandieren, organisieren! Chápat dialektický vztah kvantity a kvality, pracovat na zkvalitňování nově přicházejících členů a sympatizantů, kvalitními členy a sympatizanty oslovovat učně, dělníky, studenty a zaměstnance.
SMKČ se nepotřebuje otevírat ke spolupráci, jsme dlouhodobě připraveni spolupracovat s pokrokovými, vlasteneckými či antiimperialistickými organizacemi i jednotlivci. Svoji ochotu jsme vyjádřili několikrát, naposledy např. před stávkami a demonstracemi zaměstnaneckých odborových svazů 8. a 15. 12. Velmi nebezpečné je pro současné komunistické hnutí otevření se ve smyslu splývání s ostatními organizacemi. Nevyprofilovanost současného hnutí, revizionistická a oportunistická teorie a praxe, netřídní pohledy by zákonitě vedly k jeho zkáze. Jako mrtvola v kyselině sírové by se rozpustilo mezi reformistickými organizacemi, žluťáckými odbory, sociálně demokratickými či zelenými buržoazními stranami. Dobrovolné spáchání sebevraždy není taktikou ani cílem SMKČ, to ovšem neznamená, že jsme do sebe sektářsky uzavřeni.
Prosincové odborářské aktivity dopadly mírně řečeno neúspěšně, plně odhalily charakter vedení jednotlivých odborových svazů a způsoby práce s odboráři. V ulicích jednadvaceti měst české části naší země se dne 8. 12. shromáždilo 15 825 lidí, celodenní stávku přímo podpořilo 148 tisíc lidí, stávku podpořilo na 190 tisíc lidí, sympatie odborářům vyjádřilo z řad veřejnosti přes 90 tisíc lidí. Zarážející je první číslo, ve srovnání se zářijovou více než 40 tisícovou demonstrací v Praze je obrovským zklamáním. Neznamená ale, že jsou odbory zbytečné, že nemá cenu být činný v odborových svazech. Propadák je vizitkou jak předlistopadové činnosti mezi dělníky a zaměstnanci, tak především vedení většiny odborových svazů po roce 1989. Odbory jsou slovy V. I. Lenina školami komunismu, kde se dělník učí, je učen a následně učí jiné. Toto pole zeje prázdnotou a my jsme povinni ho zaplňovat a postupně zaplnit.
Odbory jsou jádrem mimoparlamentní činnosti komunistických stran, ale i jiných pokrokových a demokratických sil. Jedině tímto postupem je možné vyvinout trvalejší tlak na vládnoucí monopoly, ukrojit jim část mamutích zisků, vytrvalým organizovaným, pevným a tvrdým nátlakem si vymoci alespoň takové politické ústupky, které není možné vymoci v buržoazním parlamentě. Součástí mimoparlametního hnutí je i vlastenecký odpor proti odnárodňování cizáckou vládnoucí třídou, vlastnící většinu výrobních prostředků v kolonii ČR, boj proti vojenským základnám agresivního imperialismu USA, NATO a EU, odpor proti drancování přírodních zdrojů a životního prostředí velkokapitálem, ženoucím se za rostoucími zisky a neustálým růstem.
Komunisté nikterak nezastírají, že tato cesta je obtížná, zdůrazňujeme ale, že je existečně nezbytné se na ni vydat. Cesta organizace, vzdělávání se v marxismu-leninismu, agitace, propagace a konečně politického a ekonomického boje je dlouhá, trnitá a strmá, budeme na ní stahováni tu do pravého tu do levého příkopu oportunisty, vykladači „nové“ pravdy a souběžci všeho druhu. Je však údělem revolucionářů-komunistů postoupit všechny trýzně, pro hrdost a principiálnost současných generací, pro zachování možnosti boudoucího příští generací následujících, pro zítřek štěstí, skutečné svobody, vlády tvůrců hodnot v jejich společnosti, bez válek, vykořisťování, bídy a útlaku.
Budiž příští rok rokem vydání se na tuto cestu většího počtu zaměstnanecké a dělnické mládeže, vykořisťované a zbídačované části společnosti. SMKČ touto cestou kráčí a kráčet bude, každá nová ruka přidaná k dílu je potřebná a je vítána. Vzájemně propojení, spolupracující, opřeni o sebe, zvítězíme! Jedině takto se můžeme bránit.
Lukáš Kollarčík (Jak se bránit, 27.12.2010)