O respektu a úctě vůči sportovním hvězdám
V jednom z četných rozhovorů s Jaromírem Jágrem v deníku Sport si česká hokejová hvězda povzdechla, že v Rusku lidé více respektují osobnosti (tedy i ty sportovní) než je tomu u nás. Za příklad dal ovace Dominiku Haškovi, jichž si Dominátor bohatě užívá. Nerad bych dělal závěry působící jako polemika s větami vytrženými z kontextu, poznamenávám tedy, že nemám nic proti Jágrovi ani jiným sportovním hvězdám, leč přemýšlím o tom, kolik úcty a hlavně v jaké podobě projevu a vůči komu máme proč vlastně opravdu mít.
Jedním z mnoha prvků dlouhodobé pravicové antisocialistické a de facto antisociální kampaně je zdůrazňování, že se lidé pod komunistickým vedením odnaučili úctě vůči úspěšnějším jedincům a nahradili ji závistí. Dvacet let obnovy kapitalismu je dvacetiletím znovurozdělení společnosti do tříd a kast a s tím souvisí jistě i snaha „vychovat“ občana v duchu buržoazní morálky poníženě respektujícího systém nadřazenostních vztahů danými sociálním statusem jedince. I u nás je člověk opět jen tím, co má…
Nejúspěšnější sportovní gladiátoři se stali dobře placenými součástmi velkého byznysu, který likviduje sport v jeho původní podstatě. Sociologové sportu mají dost práce popsat tento fenomén, nemíním se jim plést do řemesla. Stručně však řeknu, že ani obrovská nezpochybnitelná sportovní dřina a výjimečné sportovní výsledky nejsou pro mne důvodem k tomu, abych si myslel, že olympijský vítěz je tolikrát víc než dobrý lékař, kolikrát více tečou peníze na jeho konto.
Chápu, že kapitalismus ke svému chodu potřebuje mladým lidem předkládat důkazy sociální mobility svobodné společnosti a kdo jiný než úspěšní sportovci by měli být zářnějším příkladem? Stačí trochu máknout a z chýše může vzejít nejrychlejší běžec planety!
Sportovní divadlo pro všechny ty, kdož neměli talent či spíše vůli a čas pracovat na tom, aby se sami stali aktivními aktéry, existuje ve své podobě díky symbióze s médii. Nahá podstata toho, oč tu běží, je mnohem prozaičtější. Drtivá většina všech těch mistrů světa, ligových šampiónů a vítězů prestižních turnajů nedává lidstvu nic mimořádného. Radost, kterou máme při sportovní výhře „svých“ barev a empatické vzrušení při sledování odvážné jízdy špičkových sjezdařů, jsou sice nepochybně také hodnoty, není však hodnotnější správný zákrok chirurga ve správný čas?
Individuální svět každého z nás vzniká osobními zkušenostmi nasbíranými během života. Zrcadlo, z něhož své zkušenosti sbíráme, je takové jaké je, z mého pohledu rozhodně ne ideální. Je to však realita a jejím výsledkem dnes je, že výrazná sociální divergence se stává stále akceptovanější i těmi, kteří tvoří její dno. Jako náhradu za svoji vlastní osobní neúspěšnost lidé pak volí sledování a nekritické obdivování celebrit, a to i v činnostech, které mají velmi jednoduchou podstatu. Globální pohled společnosti na úspěšné celebrity tak vůbec neproniká k základům společenské sebereflexe, ale do popředí se dostává jednoduchý obdiv nad něčím, co získává svoji obdivuhodnost jen díky médiím, která pro změnu následují potřeby kapitálu investovaného do sportovní show.
V úvodu jsem se vyjádřil, že nemám nic proti Jágrovi a vskutku si myslím, že jeho výkony obdiv zasluhují. Ale mám jisté pochybnosti o tom, zda je z hlediska vyššího principu mravního dobré, aby byl systém nastaven tak, že tato hvězda a jí podobné disponují prostředky převyšující příjmy řady jiných jedinců exponenciálně.
Známe samozřejmě odpověď pravicově smýšlejících jedinců: proč ne, když jde o výsledek trhu? S tím se nedá moc polemizovat, pokud se nechceme bavit o tom, zda je takto nastavený svobodný trh „správný“ či nikoli. Jsou země, jejichž daňový systém na určité úrovni příjmy jedince silně snižuje progresivním daněním - a sportovci těchto zemí to dokáží akceptovat. Co se týče Jágra - budiž můj respekt z toho, že je vcelku známo, že nemalou část svých vydělaných peněz tento člověk investuje do společenských programů. Ne každý to však dokáže.
Jsou příjmy superhvězd opravdu výsledkem trhu a odráží tento trh kvalitu osobnosti, která je prodávána?
Finanční magnáti, kteří svými ekonomickými rozhodnutími směřují toky peněz tak, aby ve finále bylo z čeho vyplácet sportovce, neprovozují své aktivity izolovaně a odděleně. Pomocí nejrůznějších pák pomáhají směrovat do sportu prostředky veřejných rozpočtů, zisky bank a další kapitálové zdroje, v jejichž spleti se dávno nikdo nevyzná.
Je to na první pohled jen málo zřejmý trik globálního kapitalismu, který pohltil i sport jako svoji pevnou součást. Sportovní superhvězdy jsou tak součástí celoplanetární hry o společenský systém, v němž má lidstvo žít. Při vší úctě k jedincům, kteří si tuto roli sami ani neuvědomují a celou svoji sportovní kariéru velmi tvrdě dřou – nemyslím si, že bych chtěl mít vůči nim respekt jen pro jejich sportovní výkonnost. Jsou sportovci, kteří ve mně svým vystupováním, rozhovory a prostřednictvím jiných informací vyvolali názor, že jde o komplexní osobnosti, které respektuji s plnou upřímností. Např. Jan Železný, Tomáš Dvořák, Jan Koukal… Jiné jsem blíže nepoznal a tak zůstávám v jejich hodnocení zdrženlivý. Ale jsou také sportovci, kteří ve mne vyvolávají dojem pouze velmi výkonných gladiátorů. K nim se mi s přehnanou úctou vzhlížet opravdu moc nechce.